Všimli jste si někdy, že život téměř každého člověka je o neustálém čekání a očekávání? Neustále čekáme na vhodný okamžik, na to, až děti vyrostou, abychom na sebe měli více času nebo až šéf odejde do důchodu, aby nás to v práci konečně začalo bavit.
Nedávno jsem seděla na lavičce v parku se svým synem. Vedle nás byla parta mladých lidiček, kteří měli horlivou debatu o tom, co by si přáli ve svém životě změnit. Byly to běžné věci – jedna slečna chtěla přestat kouřit, druhá chtěla zhubnout, mladík se chtěl naučit hrát na kytaru. Nic neobvyklého, každý máme nějaké sny a přání. Nicméně všichni se do jednoho shodli na jedné věci – „opravdu s tím začnu na nový rok, dám si předsevzetí a půjdu do toho!“
Je to tak – neustále na něco čekáme. Když jsem ještě pracovala jako personalista, slýchávala jsem velice často od lidí proč něco nejde. Hledáme nesčetné množství výmluv, abychom každou další větu začínali slovy až, až, až, až………Proč čekat na změnu a plnění si svých přání tak dlouho? Na co vlastně všichni čekáme, proč vše odkládáme a vždy máme spoustu důvodu, proč nezačít právě TEĎ?
Povím vám skutečný příběh jedné ženy, které budeme říkat třeba Jana. Když byla Jana ještě mladá dívka, tak měla sen – milovala barvy a plátno a chtěla se věnovat malování obrazů. Nicméně během krátké doby porodila tři děti, které sice milovala nadevše, ale časem si všimla, že cestou někde ztratila sama sebe. Byla více a více unavená, naštvaná a frustrovaná, což se samozřejmě začalo také přenášet do jejího manželství. Neustále si říkala, že až děti vyrostou, bude to lepší, bude mít na sebe více času a začne se věnovat věcem, které má ráda. A tak děti rostly, ale stále nebyly dost velké na to, aby Jana měla pocit, že je už čas začít se věnovat sama sobě. Život běžel dál, Janě bylo čtyřicet pět let a opět neměla na sebe čas, protože musela chodit do práce, která ji nebavila a po večerech a o víkendech se starala o staré rodiče. Uběhlo spoustu dalších let a Janě je téměř sedmdesát. A podle jejích slov už přeci nemá význam v těchto letech něco měnit, už si ten život nějak dožije. Jana totiž ztratila něco velmi důležitého – odvahu a touhu žít svůj vlastní život. A tak sny zůstaly jenom sny. Často se se smutkem v očích dívá na štětce a barvy, které nikdy nevyužila k tomu, aby si namalovala svůj vlastní příběh. Příběh plný štěstí, sebelásky a vnitřní spokojenosti.
A proto nepřežívejte, ale ŽIJTE. Neodkládejte, ale KONEJTE. Nehledejte výmluvy a začněte TVOŘIT.
Udělejte si „nový rok“ každičký den svého života. Ráno se probuďte a udělejte něco jinak, začněte o svých snech hlouběji přemýšlet a plnit si je. Nikdo neví, co bude za rok, za měsíc nebo zítra. Přestaňte neustále na něco čekat, vezměte život do svých rukou a začněte ŽÍT!
Já jsem se rozhodla svůj život měnit a žít každým dnem. Rozhodla jsem se plnit si své sny a krůček za krůčkem se přibližovat svému cíli. Někdy to jde lépe a někdy hůř, ale až se jednou zastavím, tak budu vědět, že jsem pro své sny udělala vše, co bylo v mých silách. Že jsem nečekala na zázrak, ale zázrakem jsem začala žít každý den svého života. A proto nezapomeňte, že
kdo čeká, ten ztrácí. Kdo koná, ten tvoří.
Pohodlně se posaďte, zaposlouchejte se do hudby a pozorně čtěte slova. A pak začněte tvořit.
Tak milé dámy a pánové, na co čekáte právě vy?
